Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.
wz

Šmajchl

Velkopavlovická chasa

H
istorie

 

Hody v Pavlovicích 1843

 

Bylo to v pátek dne 18. srpna, když mne, jdoucího do Podivína, před Pavlovicemi mladý šuhaj dohnal. Slovo k slovu a byli jsme svoji. On byl z Pavlovic. „Jářku, vy máte v neděli hody?“ – „Arci, vždyť já jsem stárek!“ – „Ale povídali mi v Němčičkách, že prý Vám muzika nebude dovolena, poněvadž prý se rádi bijete?“ – „To jsou jenom pomluvy,“ dí šuhaj hrdě, „poněvadž my na pořádek držíme, a v tom nám v okolí zdejším tak brzo která dědina se nevyrovná, proto nám to někteří závidějí.“

Nežli jsme do Pavlovic došli, mnoho mi ještě o hodech vykládal, a vědochtivým mne učinil, neboť v západní straně vlasti naší, kde jsem na několikerých posvíceních býval, nepoznal jsem podobné zvyky.

Vyjda tedy v neděli ráno z Podivína, přijdu dosti záhy do Pavlovic, takže jsem, zvláště outlou mládež vzdělávající, kázání tamního velebného pána kaplana ještě dobře slyšeti mohl.

O 12 hodinách, jak mile totiž velké služby boží odbyty jsou, nastávají ceremonie hodů. Po dědině ozve se hudba a čtyři stárkové s ní vyjdou na náves. Oblek jejich byl: gatě do bot, dlouhý kabát obyčejně namodralé barvy s řadou vypuklých knoflíků, pod nímžto odrdule čili vesta vykukuje, na hlavě klobouk kulatý, tak jak se zde vůbec nosí s nepravou krmpou čili střaškou. Zvláštní ale znak stárkovství je, krom dlouhých kabátů vonička, fedro a strakatý šátek na levém rameně upnutý.

Vonička je puketka z kvítí strojeného, jižto si po 3 zl. v. č. stárkové z Brna dovézt dali. Tuto voničku mají za kloboukem, kdežto i krepinek (šňůrky do kola otočené) šperkovnější dnes vypadá.

Fedro je bílá hůlčička, na nížto uvázána je vějička, z drobňoukých krouženin čili soustružin dřevových sestávající a pak červený fábor.

Jako velcí potentáti žezlo, tak nesou v pravici stárkové fedro. povinností stárkův jest, bděti a pořádek držeti zvlášť dnes o hodech, a tak i při všech muzikách, které až do hodů budoucího roku držány budou. Chasa celé obce volí si je s dorozuměním rychtáře, a vrchnostenský je pak potvrzuje.

Vyšedše na náves berou se vážným krokem, hudbou stále doprovázen jsouce, a počnou dědinu dům od domu obcházeti. Před stavením sejmou klobouk, abyčejně se však jenom hrdě nahnou a klobouk je již dole, nebo mladí hoši, kteří je četně provázejí, pokládají si za čest, mohou-li stárkovi, dokud se nevrátí, klobouk před domem držeti. Stárek – z nichžto jeden pokladník a ostatní flašky vínem stále doplňované, s sebou nosejí, - vejde do světnice a žádá hospodáře, zdali s hudbou vejíti volno. Po obdrženém povolení zavdává domácím vínem a zavolá hudebníky do nitra. Ti to vejdou, a stárek vezme hospodyni, dceru, neb jinou přítomnou osobu ženskou, a potancovav s ní málo, zavede ji hospodářovi aneb jinému domácímu nebo hostu. Na to druhou ženskou k tanci vezme, a taktéž druhému, třetímu atd. zavádí, až se všichni vystřídají a potancují. Hospodář dá pak nějaký příspěvek do pokladnice; nebo stárci mají nejenom hudbu po tři dny trvající, ale i mnoho vína na vlastní útraty vypláceti. Mimo to který hospodář, čili vlastně hospodyně, něčím na materiálu, jako o hodech koláče jsou, přispěti chce, stojí za dveřmi zvláštní nosič s velikou putnou na zádech, jemužto se podobná štědrota do ní ukládá. Na to stárci odcházejí, a posadivše před domem klobouk opět na hlavu, jdou hudbou provázeni, do domu vedlejšího, a tak pořád dále, dokud celou dědinu neobejdou.

„Pavlovice jsou dosti hrubé – čili jak se v České včele říká: velké – místo, a proto nebylo se čemu diviti, že zejména již koleda hezky dlouho potrvá. Za požehnání ustáli stárkové v obcházení: nic však méně teprv k šesté hodině ukončená jest pouť jejich, ačkoliv, aby to rychleji šlo, s hudbou na dvě se rozdělí.

Příchod jejich byl heslem rozčilenějšího života. Na návsi před hospodou stálo již lešení ratolestmi pokryté, uchystáno jsouce pro hudebníky, a před ním urovnaná tu pod širým prostrannost pro tanečníky. Lidstvo se tu jenom hemží, a před domy okoličnými vylezlou vidíte veškerou domácnost, počátek vlastních radovánek žádostivě čekající.

Hudebníci vylezou na své hambalky, a čtyři muži, notnými kyjemi opatřeni, odtlačují dolézavé, zvláště mladší diváky, kteří se nedočkavě na tančírnu vtlačili. Na čtverhranném, obšírném, nimi ušlapaném prostranství vyskytnou se pojednou panny stárky s putýnkami a hrnéčky v rukou, vodou, aby se neprášilo, kropíce.

Každý stárek má totiž svou volenou tanečnici, abyčejně svou milenku, která o hodnosti té zpravena jsouc, za stárku se vystrojí. Mimo obyčejných zde kordulek, obojků, kanafasek, fěrtochů (zástěr), rukávců, a na místě jindy zde užívaných červených punčoch a střevíců nyní naskrz obvyklých vysokých bot, nesou stárky, co zvláštní známky, kytky strojené, jako nějaký nimbus v polokruhu na hlavách od jedné skráně ke druhé se pnoucí. Volení stárků je tedy i pro děvčata důležité, anť tudy obyčejně i na jich milenky větší pozornost obracována bývá.

Jakmile tančírna pokropena jest, začne hudba hrát, a první stárek vejde do kola a začne volně a vážně do čtyř úhlů do kola rejdovat, v každém úhlu se otočiv. Přijda takto opět až před hudebníky, smekne hrdě klobouk, an hudebníci mezi tím nahoru hrají. Daje klobouk na hlavu, koná tu samou túru sám a sám po druhé a potřetí. Na to vezme stárku svou do kola, a ty samé túry se opakují, s tím jenom rozdílem, že on ku předu, jako prvé, stárka ale před ním pozpátku rejduje. Mezi tím vejde i druhý párek do kola, a rejduje vážně, jako stárek první, zpočátku sám, pak se svou stárkou. Za ním jde třetí a čtvrtý stárek, a když všecky čtyry páry v kole jsou, nastane druhý díl zvaného zavádění. První stárek zastaví totiž stárku svou a vyvolí si některého šuhaje, zvlášť z hostí přespolních, jako se zde u př. Bilovičtí hodně sešli, a uvede je se stárkou svou do kola, a tito pokračují nyní v rejdování. Stárek osamělý vybere si hned některé jiné děvče, a porejdovav s ní do kola, ostaví ji, a opět druhého šuhaja jí zavede, a tak stále nejenom on, ale za ním druhý, třetí a čtvrtý stárek nové a nové tanečníky a tanečnice zavádí, až konečně ani místa, ani snad osob tancechtivých více nestačuje. Nevím, je-li to v obyčeji, ale o jednom děvčeti přesvědčili jsme se, že zavedená nebyvši, všeho tance pro ten den, a snad i celé hody se odřekla.

Po ukončení zavádění ozve se tleskání a ozve si i jiná hudba. Šuhaji po šesti i po osmi sestoupnou se, každý se svou tanečnicí, před hudebníky, a když se několikráte s děvčetem do kola otočili, počnou tleskotem okolostojících šuhajů provázeni, od země rovně do výšky, co jen možná vysoko, skákati, a sice tak, že všickni na jednou, jako na jedno tempo, 4-, 3-, i vícekráte nad hlavy okolostojících diváků přímo se vymršťují. Kdo nejvejš vyskočí, největší na sebe pozornost obrátí. Zde podpírali se šuhaji o ruku svých tanečnic, které jim i patrně pomáhaly, což prý v jiných místech v obyčeji není.

Po tomto původném tanci následovaly tance jiné, jako jest polka, kalop a valčík; avšak první tanec, co národní, několikráte byl opakován.

O devíti hodinách utichla hudba a tanečníci odebrali se k večeři, aby se k novému, až do rána trvajícímu tancování posilnili.

Dlouho do noci chodil jsem tu uprostřed hodujících, ale neviděl jsem, že by nějaké křiky a hádky, nějaké nesváry aneb dokonce bitky mezi nimi byly vznikaly.

Druhé dne odebral jsem se po ránu dále z Pavlovic, nebo mi čas nepostačoval, abych tam po všechny dny hodové meškati mohl, ač prý jinak zvláštního více nic viděti není. Co jsem v Pavlovicích viděl, napsal jsem; berana stínati a jiné jinde trvající zvyky, neviděl jsem tu, pročež nesmím při hodách pavlovických o tom mluviti.

Zdroj: W. Rozwaha (Česká wčela 1843, č. 93 a 94)